Poetik.cz

Jsi snem v mých tajných představách,

když místo cukru líbám prach.

A oči zavírám za dnem protkaným hořkostí.

Proč zrovna Ty, má lásko, jsi tolik bolestná?

Proč vpila ses mi kůží až do kostí?

Nevím, jak ostatní muži, ale ten můj považuje nemoc - je šumák, jestli se jedná o chřipku nebo zlomenou ruku - za slabost a osobní selhání. Jindy uvážlivý a celkem inteligentní člověk se v ordinaci lékaře rázem promění v týpka, který nezná barvy: „ To není hematom nebo jak tomu říkáte, vždyť to koleno není vůbec modrý!“

Okno v mém pokoji přikrývá

jemným stínem ztepilá sakura.

Včera, již včera na jižní větévce

rozkvetl první kvítek.

A dnes již celý strom

podobá se lehounkým červánkům.

Škoda jen, že jeho krása

ztratí se tak brzy.

Sešla se s ní u věže

- tam na Žižkově,

kde odhodila otěže,

jimiž se sama spoutala.

Úplně poprvé...

Batolata byla ve fázi embryí,

když dívala se s ní na azurovou oblohu.

Věděla, že každý okamžik pomíjí.

Jen mlčky seděla, nohu přes nohu.

Divoký vítr a ryk přílivu, plachta se divoce zmítá,

za šerého jitra v zšeřelém zálivu hluboké moře nás vítá.

Rozráží vlny zdobená příď, a vzhůru k nebi dívá se drak,

havrana na lodi a štěstí mít, v mracích hřmí Thorův vůz pak.

Naše hlasy zpívají píseň a tlukot vesel odměřuje čas!

Naše hlasy zpívají píseň a tlukot vesel odměřuje čas!

Je marnotratná, žlutá růže.

Uvadající a vždycky hrdá.

Co srdce vřelé jenom může,

když jeho tlukotem pohrdá?

Co člověku zbývá, když překrásné snění

po horách, či po louce vlaje?

Když na rozechvělých rtech vidět není,

hledá snad cestu do jejího ráje?

Bilbo malý hobit byl,

(a říkali mu Pytlík)

s trpaslíky se vypravil,

(a říkali mu Pytlík)

na draka Šmaka pod horou

(a říkali mu Pytlík)

tam trpaslíci jdou, jdou, jdou

(a říkali mu Pytlík).

Kate se spolu s profesorem krčila za sudy. Strachy vyjekla, když spatřila třetího cizince přicházet a ani u dalšího se jí nevedlo lépe. Uběhla dlouhá doba, tedy alespoň pro ni, ale další nepřítel se neobjevil.

„Proč nejdou?“ sykla na Aveneryho. „Muselo se jim něco stát. Jdu tam.“

Potěžkal ho v ruce, aby našel správný úchop, ale to už se na něj znovu hnal cizinec s mečem. Přikrčil se a čepel neškodně zazvonila o kamennou stěnu. Uchopil násadu rýče pevněji a praštil s ním protivníka do břicha. Na hlavu mu dopadla smradlavá sprška žaludečních šťáv. To by mu mohlo stačit, pomyslel si, ale vzápětí se znovu musel vyhýbat sekajícímu meči. Nastavoval násadu své skromné zbraně zuřivým ranám, ta ale při každém úderu nepříjemně zapraskala. Pak se mu podařil otrhnou rýčem do vzduchu tak prudce, že se jeho kovová část opřela do jílce meče a vyrazila ho útočníkovi z ruky.

Místnost, do které přišli, ozařovala malá lampička. Byl v ní jen jeden jeden muž zahalený od hlavy až po kotníky do hrubého tmavého pláště na okrajích notně potrhaného. Byl otočený směrem ke zdi a něco vyndával z pytle. Jak se k němu přiblížil třemi rychlými kroky s obnaženým dlouhým nožem. Chytil ho za hlavu a rychlým tahem mu prořízl hrdlo. Z rozšklebené rány se vyvalil proud tmavé krve a potřísnil všechno okolo. Muž zachroptěl a sesul se k zemi. Georg odhrnul krví nasáklý plášť z cizincova obličeje. Z hustých vousů se na něj dívaly nevidoucí oči, orámované modrými linkami.

Svoje společníky našli na přesně stejném místě, kde se před tím ukrývali i oni. Než stačil Jack něco říct, Georg ho zarazil: „Už jsou tam dva.“

„Co?“ nechápal voják.

„Dva podezřelí chlápkové v černých pláštích s velkejma pytlema. Přišli asi tak pět minut po sobě. Jestli tohle není ono, tak jsem právě vyhrál v Kalonově loterii.“

„Bingo!“ Hvízdl Jack. „Kolik jich asi ještě přijde?“

Oslepil ho jasný záblesk bílého světla. Gandalf, problesklo mu. Heh, tady jsem asi v hodině dějepisu nespal. Tak to už bude všechno dobrý. Vycouval od cimbuří a začal hledat Kate. Jezdci se mezitím dostali zpět do bezpečí města a dav se začal pomalu rozptylovat.

Opatrně vyšli za sklepa. I když už byl den, nebylo to příliš riskantní, protože na město se mezitím snesla hustá a podivná tma. Trochu to připomínalo vzduch před bouří, až na to, že slunce na obloze nezakrývaly mraky, ale spíš podivný kouř. Avenery poznamenal něco o chemických výparech. Opět se rozdělili. Georg s profesorem se vydali na průzkum města. Kate a Jack zůstali poblíž vchodu do sklepa. Hlídali. Nemluvili. Velmi brzy přišli na to, že není dobré, když vypadají, jakože nemají nic na práci. Nakonec se ukryli do stínu mezi dvěma velkými sudy obalenými slámou a mlčky čekali.

Omamná vůně, kávová zrna.

Borový les a plachá srna.

Mlha zakryla dnešní ráno,

tak se mi otevři tajemná bráno.

Ať vím, kam po tvém boku mohu jít.

Ať nadále cítím, pro co mám žít.

Pro kouzlo, pro lásku, pro život sám.

Pro dobro i smutek to vše udělám.

Jak modrá obloha, jak zelená krajina.

Se mnou se probouzí, pak zase usíná.

Jak věčný úsměv ze starého obrazu.

Čistá je duše zbavena odrazu.

Tak krásná... jak jarní květina.

Jediná. Ale s druhou se prolíná.

Tak hříšná a cudná zároveň.

Bezcharakterní, i mající úroveň.